Po tříměsíční odmlce jsem se v sobotu opět postavila na start longového dogtrekkingového závodu. Šla jsem s Míšou a měla stejně jako v Nymbuce půjčeného parťáka Dredíka Gora Monte. Plány, jak trek zdoláme byly velké, ale ne vždy se zadaří. Už když jsem si na startu nasadila svůj 12-ti kilový batoh, nepříjemně mně píchalo v koleni z čehož jsem neměla dobrý pocit, ale bolest byla přijatelná takže hurá do toho!

Zmatky nastaly těsně po startu, ale po menším bloudění jsme se trefily na vlastní značení. První kopec nás příjemně zahřál a za chvíli jsme již míjely most vedoucí k Roztokům. Následoval výstup na další kopec odkud byl nádherný výhled na hrad Křivoklát. Prošly jsme obcí a zamířily do lesa. Zatím se šlo dobře a kilometry krásně ubývaly. Za obcí Písky nás předešel Honza s Bennym a dohnali Žufrici a protože mají zhruba stejné tempo, společně jsme došli i k první kontrole u přehrady. Za přehradou nás čekalo dlouhé, naštěstí ne příliš prudké, stoupání až k oboře Lány.

Koleno se ozývalo čím dál víc a já se těšila do Bratronic do hospody. Doufala jsem, že krátký odpočinek mi pomůže. Daly jsme colu a pokračovaly silnicí směr Chyňava. Asi kilometr za Bratronicemi jsem si uvědomila, že jsem v hospodě nechala itinerář. No nic, zpátky nejdu, máme přeci ještě jeden ;-) Akorát že Míša do něj zapomněla zapsat změny kontrol ;-p Následoval úsek lesem, kde jsme potkávaly malé skautíky kteří nesli batohy větší než byli oni sami... prostě co s v mládí naučíš na treku jako když najdeš :-D Les se rozestoupil a my uviděly Chyňavskou myslivnu s velkochovem prasátek :-D K druhé kontrole chyběly 2 km po louce, které se zdály opět nekonečné. Za kontrolou dalších 6,5 km lesem. Bezva bylo, že tu byl příjemný chládek, ale nepříjemné bylo, že cesta byla mírně z kopce a vůbec to neutíkalo. Myslela jsem už jen na to jak si v Nižboru sednu. Než jsme se tam doplazily, uběhla další hodina a půl. Přivítala nás útulná hospůdka plná známých lidských i psích tváří :-) Dala jsem polévku, natáhla koleno a polkla dva prášky. Na třicátém kilometru to neznělo moc optimisticky. Odbočku k zámku jsme přehlédly, takže jsme se opět mírně vracely, naštěstí jen pár kroků. Vyfuněla jsem k zámku a zamířily jsme opět k lesu.
Následoval další asi 9-ti kilmetrový úsek lesem. Už jsem nevěděla jak bych šlápla, levé koleno jsem šetřila co to šlo takže začalo stávkovat i to pravé. Nevěděla jsem co dělat, nechtělo se mi končit, ale na levou nohu už se nedalo skoro došlápnout :-( Míšu jsem zbytečně zdržovala, musela na mě pořád čekat. Nakonec jsem se z těžkým srdcem smířila s tím, že to prostě tentokrát nedojdu a odpískala to :-( Přes zimu snad koleno nějak zprovozním a příští rok si to vynahradíme!!!!!
V neděli vyrazil na trať Jirka s Bee a Petr s Árnym ještě naše kamarádka Zuzka se kterou jsem šla ve Šlapanicích. Největší "atrakcí" trasy byl jednoznačně poslední kopec, asi 5 km před cílem, který nejen že byl abnormálně prudký, ale ještě i cestička na něm byla nakloněná do strany, takže dalo dost velkou práci udržet rovnováhu a nesjet i s hafanem dolů ze skály na silnici. Já coby lazar byla odvezena autem na hrad a poté i do profláknuté hospůdky " U rozvědčíka " na výborný oběd.